Polsko / 2021 / 160 min. / režie Jan P. Matuszyński

Represivní režim se snaží využít celý svůj aparát, včetně tajné služby, policie, médií a soudů, aby Jurka a Grzegorzovu matku umlčel. Druhý film Jana Matuszyńského (Poslední rodina), který soutěžil o Zlatého lva na festivalu v Benátkách, autenticky zachycuje náladu předrevolučního Polska a události, které vedly k pádu totalitního režimu.

Proč tento film: 
“Nějaký náš rodinný polský známý seděl ve Varšavě u stolu ve svém obývacím pokoji a říkal věci typu „…komunisti toho kněze nakonec umučili, zajdeme se k tomu kostelu po obědě podívat” nebo „Solidarność to možná dotáhne do konce, ale asi u toho budou umírat další lidé”. Mám na to útržkovitou dětskou vzpomínku. Bylo mi málo na to, abych chápal komplikované společensko-politické situace, ale dost na to, abych vycítil, že tady jde o něco hodně důležitého. Že se v tom obýváku pomalu blížíme k území, kam se dějiny nevypravují každý den, a že my všichni v naší části Evropy k těm hranicím už asi doklopýtáme. Cítil jsem, že se toho momentu všichni ti dospělí lidé kolem mě v tom pokoji bojí, ale zároveň už vědí, že je to nevyhnutelné, že už je beztak všechno v pohybu. A je klidně možné, že se ve stejné době na jiných varšavských adresách odehrávaly epizody dramatu, které jsem viděl ve filmu Nezanechat stopy. Možná proto mě tak zaujal. Všimnul jsem si ale, že zaujal i mnoho jiných lidí v mém okolí, kteří třeba v Polsku nikdy nebyli. Je to totiž mistrovsky natočený strhující film.”
Ivo Andrle, Aerofilms