Maďarsko / 2015 / 98 min. / režie: Károly Ujj Mészáros

Líza, liščí víla je ironickou pohádkou pro dospělé.
Liščí víla je démon, který podle japonské mytologie muže nejprve svede a pak ho zavraždí. Třicetiletá ošetřovatelka Líza se snaží najít pravou lásku, ale všichni její nápadníci zemřou v průběhu první schůzky.
Posledních dvanáct let svého života strávila Líza péčí o Martu, nemocnou vdovu po japonském velvyslanci. Společnost jí kromě na lůžko opoutané ženy dělal její imaginární přítel Tomy Tani – duch japonského popového zpěváka 50. let.
V den svých 30. narozenin se Líza vydá do rychlého občerstvení Mekk Burger, kde, jak doufá, najde toho pravého. Zatímco je pryč, Marta zemře. Hamižní pozůstalí obviní Lízu z toho, že Martu zavraždila, aby mohla zdědit její byt. Policie na vyšetření případu nasadí seržanta Zoltana, který si u Lízy pronajme pokoj, aby tak mohl vypozorovat, jestli se vznesené obvinění zakládá na pravdě. Zoltan opravuje poničený byt, několikrát se jako zázrakem vyhne fatálnímu neštěstí a zvolna začíná propadat Lízinu kouzlu.
Ta získává sebedůvěru a po přečtení tipů v ženském magazínu se snaží vypadat svůdněji. Všechno její úsilí ale končí smrtelnými nehodami, které na jednotlivé nápadníky pečlivě líčí Tomy Tani. Líza je přesvědčená, že se stala liščí vílou – stvořením rozsévajícím smrt. Začíná tak bitva o její život, kterou svede tajemný popový zpěvák se seržantem Zoltanem.
Svérázná a dojemná komedie se odehrává ve fiktivním stylizovaném Maďarsku 70. let, kde ovšem vládne kapitalismus.
Právě stylizace je pro svět snímku Líza, liščí víla určující, a může tak do jisté míry připomenout snímky Wese Andresona nebo Jeana-Pierrea Jeuneta. Režisér Károly Ujj Mészáros pojal třeba Lízinu denní rutinu péče o nemocnou vdovu jako klip – a tak zatímco si Líza připravuje injekci nebo vylévá obsah nočníku do záchodu, zpívá jí k tomu duch japonského zpěváka a oba u toho vesele tančí. Podobně tak série smrtelných nehod Líziných ctitelů využívá situační a vizuální nadsázky – jeden z nich za Lízou běží s kapesníčkem, který ji vypadl, tak horlivě, až ho porazí auto. Jiný zas Lízu sleduje tak upřeně, až spadne ze střechy.
Snímek vtipně nabourává některá žánrová klišé. Ve scéně, kde Líza v slzách vyslovuje obavu, že se možná mění ve zrůdu, začne zvolna sílit zlověstný zvuk, jako by něco probublávalo na povrch. „Proboha, vypněte ten kávovar,“ reaguje na to policista, a diváci tak vidí, že zdrojem nebyl démon deroucí se ven, ale rozbitý přístroj.
Tvůrci vědomě a poučeně pracují s pohádkovými principy. Líza se domnívá, že je prokletá. Ale v příběhu o liščí víle, na který narazila v knize, něco chybí. Později objeví, že jde o část, v níž se píše, že kletbu lze zlomit jen čistou, nesobeckou láskou. Tu Líza skutečně vytrvale hledá. Okouzlena japonským romantickým románem má jasnou představu, jak by takový ideální vztah měl vypadat. Jen ho hledá na nevhodném místě – třeba v bistru Mekk Burger, které je ironickým komentářem k McDonaldu a kam se chodí najíst především osamělí lidé. „To maso ve skutečnosti nemá žádnou chuť. Tu dodávají jenom omáčkami,“ říká Líze jeden z nápadníků. Jenže Líza chce věřit, že Mekk Burger je přívětivým podnikem. Chce věřit, že toho pravého lze najít tak, že ho naláká na svůj vzhled. Muži jsou Lízinými rozpuštěnými vlasy a krátkými krajkovanými šaty skutečně ohromeni, ale ten pravý mezi nimi není. Tím je, jak divák správně tuší, tichý a klidný seržant Zoltan.