Slovensko, Česko / 2015 / 106 min. / režie: Marko Škop

Snímek vypráví příběh ženy, která bojuje o svého syna. Před lety ho opustila kvůli kariéře. A dnes je připravená udělat to, na co celá léta neměla odvahu. Eva Nová (62) kdysi patřila mezi známé herečky socialistické kinematografie. Na začátku filmu se vrací z protialkoholního léčení, kde jí lékaři vysvětlovali, že život má smysl – avšak je potřeba si ho uspořádat. Eva má sice strach, zda to zvládne, ale je odhodlána bojovat.
Přichází zpět do svého malého bytu se starým plakátem na zdi, který jí připomíná časy největší slávy. Narychlo uklidí nepořádek a hned odjíždí navštívit svého syna, který žije na malém městě, kam ho ještě jako dítě odložila na výchovu ke své rodině, protože její exmanžel, filmový režisér, si ho nechtěl osvojit.
Syn Dodo (40) a starší nemocná sestra Manka (70), která se o Doda starala, však Evu odmítají. Dodo matku z domu dokonce vyhodí. Má už svou rodinu, manželku Helenu (37) a dvě malé děti. Eva k nim nepatří. Podle jeho slov se z ní „stalo hovno“.
Každý si prý zaslouží druhou šanci. Otázka je, jestli na ni někdy už není pozdě…
Režisér Marko Škop, který ke snímku zároveň napsal scénář, rozehrává příběh ženy, která jen těžko hledá, pro co žít. „Život je krásný dar i ve stáří,“ hlásá nápis v domově důchodců, kde Eva beseduje, ale skutečnost je přece jen o trochu složitější. Hrdinka od počátku bojuje s touhou napít se. Lákadel, omluv i výmluv je dost. Odmítavý syn, bývalý manžel, který si na stará kolena pořídil potomka, ačkoli ve svém svazku s Evou o tom nechtěl ani slyšet, minimální pracovní příležitosti, kdy jediné pořádné zaměstnání, jenž Eva sežene, je doplňování regálů v supermarketu… Láhev se jeví jako jednoduché a pochopitelné řešení.
„Někdo si dělá docenturu, někdo sedí doma na zadku. Všem jde o to stejné – zabít čas,“ posteskne si Evina kamarádka. Když se pak hrdinka skutečně napije, je to klopýtnutí, ale ne pád. Škop se vyhýbá klišé o „osudové skleničce“, po které by si postava zničila jakékoli šance na normální život.
Z léčebny se Eva vrací plná nových předsevzetí a pouček o tom, jak zacházet se starými nepříjemnými vzpomínkami a křivdami. Jenže aplikovat pravidla, jež se za bezpečnými zdmi psychiatrie jeví prostě, je bolestivé a výsledek se nedá odhadnout.
„Na co začínat znovu? Na psychiatrii říkali, abych odpustila. Pak se prý teprve posunu dál. Odpustila jsem, ale nijak se mi neulevilo,“ svěřuje se Eva. A divák ji v tu chvíli chápe – jak dlouho vydrží člověk prorážet hlavou zeď? Její vztah se synem však nakonec dospěje k momentu tiché katarze, která je v soudobé československé kinematografii poměrně vzácná. Obě postavy mají konečně šanci vykročit dál. A nepotřebovaly k tomu plačtivé dialogy ani hlasité scény.
Kromě ústředního motivu vztahu matka-syn se Škopovi daří komentovat také přístup společnosti ke starším lidem. Eva se cítí na obtíž, stará, nemoderní. Diktatura mládí a krásy nabízí jalová hesla o pozitivním myšlení a sebezdokonalování, ale praktickou pomoc žádnou. K jedné z nejsilnějších scén snímku tak patří již zmíněná beseda v domově důchodců, kde jedna z klientek, která má problémy s pamětí, dokola opakuje otázku „Jaké jsou vaše herecké sny?“. Eva už nemá žádné sny – její okolí má pocit, že na ně nemá nárok, protože svou šanci žít jako „slušný člověk“ přece vyčerpala. Nabídnout někomu opakovaně pomocnou ruku však není slabost, ačkoli se nás současné tendence v mezilidských vztazích snaží přesvědčit o opaku.