Španělsko / 2008 / 95 min. / režie: Christian Molina

Valérie je mladá, krásná, vzdělaná a inteligentní. A především má ráda sex, víc než cokoli jiného. Až tak, že je na něm závislá a nemůže bez něj vydržet ani den. Nikdy nemá dost, nepotřebuje okolo toho mluvit, nestydí se a vůbec na nikoho se neváže. Bez ohledu na to, jak lákavě to může znít, stejně jako každá jiná závislost i nymfomanie jí ze života může udělat peklo.

Hodnocení: 80 %

![Image 1][]I ve slunném Španělsku je totiž její otevřenost a nenasytnost něčím ne zcela obvyklým a člověk, jakkoli individualistický, je tak jako tak nějakým způsobem závislý na společnosti, ve které musí existovat. Zvlášť když jí poskytuje muže, které ke své spokojenosti tak nutně potřebuje. I když si ve svých snech představují něco zcela jiného, ani muži nezvládají ženu tak nespoutanou a svobodnou, která touží jenom po jednom. A nekonečné prostory nevázané sexuality se najednou začnou zdát poněkud tísnivými.

Valérie si pak prochází řadou životních situací, od zcela běžných – jako randění a láska k jednomu muži, až po ty, které jsou pro průměrného člověka zcela nezvyklé, až pobuřující, o kterých snad počestní občané nevědí, nebo vědět nechtějí a zavírají před nimi oči. A Val v průběhu toho zjistí díky řeči těla mnohé o sobě i o jiných, zažije díky pocitům ze sexu ráj, očistec i peklo. Tak jako i většina lidí bez stovek milenců…

![Image 1][]A právě tím, svou animálností, otevřeností a tělesnou přirozeností se snímek dotkne snad každého (i když připouštíme, že existuje skupina lidí, kteří k sexualitě žádný vztah nemají). A reakce budou nejspíš stejně pestré jako postoj lidí k sexu. Nedá se moc určit, komu film doporučit, těžko říct, komu je tenhle snímek určen, kdo je cílovou skupinou. Film samotný nejde nijak zvlášť do hloubky, v podstatě jenom klouže po povrchu v hezkých záběrech sytých barev, stylizovaných (a početných) erotických scén, přerušovaných v pravidelném rytmu vložkami děje. Ten je, popravdě řečeno, značně plochý a tvůrci se mu snaží dát dojem hloubky životními moudry, která padají hlavně z úst francouzské babičky hlavní hrdinky.

Deník nymfomanky snad nikomu neotevře úplně jiné obzory, spíš pomůže osvětlit vlastní postoje, které si člověk sám od sebe uvědomí jenom těžko.

![Image 1][]Přes to všechno se nezařadím k těm, kteří Deník nymfomanky obviní z laciného a rádoby rafinovaného erotismu neobratně zakrývaného pseudofilozofií a zdáním „artovosti“. A neomezím se taky jenom na hodnocení filmové stránky. Ta je svižná a film, pokud se od začátku neřídíte prudérností, pobouřením nebo nudou, hezky ubíhá, prodchnut jižanským temperamentem, chytrým střihem a téměř nepřetržitě znějící hudbou, jednoduchou, ale mimořádně chytlavou. A pak, je tady několik momentů, velice silných a troufám si říct až monumentálních, které celé té směsi erotiky, melodramatu a mudrování dají zcela jiný význam a které mohou vnímavou a tolerantní duši naplnit radostí a vystřelit ke hvězdám. Bez těchhle dokonale osvobozujících momentů a profesionální audiovizuální podoby filmu bych se nejspíš zařadil k těm, kdo budou na tenhle film kydat, plivat a vysmívat se mu.

![Image 1][]Jsou totiž témata, která se nedají zobrazit ani vnímat neutrálně. V tomhle poněkud frázovitém díle se nedovíte moc o nymfomanii, je ale namístě říct, že o ní moc neví nikdo. Lékařsky šlo snad kdysi ne o nekonečnou sexuální touhu, ale právě o neschopnost jejího naplnění. Ve filmu se tvrdí, že ji vymysleli muži, aby mohli lépe ovládat ženy – a není to zas tak daleko od pravdy – dnes už se o ní začíná znovu velice bouřlivě debatovat a sexuologové ji pomalu, ale jistě vypouštějí ze seznamů nemocí. Méně diskutabilním názvem by tak byl Deník promiskuitní ženy. To je ale vedlejší. Podstatné je, že nám tenhle film ukazuje očistnou i zhoubnou moc sexu a říká, i když trochu naivně a kostrbatě, o co bychom se v životě neměli ochuzovat (a nejde tu jenom o potěšení ze sexu). Možná to není ten nejlepší způsob, jak otevřít debatu o závažném společenském jevu nebo vyjádřit se k otázce osobní svobody jednotlivce, ale zajisté přispívá k vyvracení mýtů o tom, že jenom skrze sex nemůžeme objevit nijaké skutečné hodnoty a najít opravdové přátele. Nebo o tom, že šílená romantická zamilovanost nemusí být nutně to nejlepší, co se nám v životě může přihodit, i když nám to hlavně filmová kultura ve všech podobách vnucuje s tak tvrdošíjnou neoblomností. Nebude to lehká cesta, ale své diváky a příznivce (stejně jako početné odpůrce) si tohle dílo najde, možná stejnou oklikou, jakou si jeho hrdinka uvědomila svůj úděl se všemi jeho klady i zápory.

Deník nymfomanky snad nikomu neotevře úplně jiné obzory, spíš pomůže osvětlit vlastní postoje, které si člověk sám od sebe uvědomí jenom těžko. Pak už bude na každém, jestli je přijme a jak se s nimi vyrovná.

[Image 1]: