Epicentrum Jak vypadaly začátky největší humanitární organizace ve střední a východní Evropě? Několik nadšenců namačkaných v jedné malé místnosti v redakci Lidových novin a ochotných nasadit vlastní život proto, aby někomu pomohli, to všechno bez nároku na jakoukoli odměnu nebo plat. Pro někoho z nich znamenala práce v nadaci Lidových novin spíš velké dobrodružství a naplnění touhy po nebezpečném cestování, pro jiného osobní vyjádření nesouhlasu s tím, co se ve světě děje. Film Petra Jančárka z roku 1993 ukazuje, že žádný válečný novinář nemůže být nestranný, a vysvětluje tím unikátní partnerství válečných korespondentů a humanitárních pracovníků, kteří stáli za vznikem Člověka v tísni. Takové spojení je přesto i dnes výjimečné: v krizových oblastech se organizace buď omezují na informování o situaci na místě, anebo tamním lidem pomáhají. Pro lidi z Člověka v tísni však princip „Pomoct a dovézt o tom svědectví“ zůstává základem fungování jejich organizace i po dvaceti letech. Čečenský sen V únoru 1995 se Člověk v tísni v čele s ředitelem společnosti Šimonem Pánkem vypravil do Čečenska s humanitární pomocí, která obsahovala především chirurgické a jiné zdravotnické vybavení pro polní nemocnice. Film zachycuje stylem „on the road“ celou cestu z Prahy až do nemocnic v Šali a horském městečku Věděno. Ukazuje nejen obrovské nasazení a statečnost, ale informuje také o celkové situaci v Čečensku oněch dní a rekapituluje historické souvislosti dlouhotrvajícího konfliktu s imperiálním Ruskem. Dokument využívá archivní materiály Agentury Epicentrum, natočené v očekávání konfliktu ještě před válkou, i osobní svědectví místních lidí. Autenticky zachycuje také lékařskou péči a utrpení nemocných ve válečných nemocnicích. Právě popis desítek let trvajícího zápasu Čečenců o samostatnost a svobodu vyznívá aktuálně i dnes, kdy se režim promoskevského prezidenta Ramzana Kadyrova snaží tvrdou rukou nastolit dojem jakési čečenské „normalizace“.