Orig. název: Cléo de 5 a 7 Francie , 1962 , 90 min. Režie: Agnes Vardová Scénář: Agnes Vardová Kamera: Jean Rabier, Alain Levent, Paul Boins Hudba: Michel Legrand Hrají: Corinne Marchandová (Cléo), Antoine Bourseiller (Antoine, voják), Dorothée Blancková (Dorothée, modelka), Dominique Davrayová (Angèle, guvernantka), José Luis de Vilallonga (José, milenec) a další. Francouzský film nadané režisérky Agnés Vardové Cléo od pěti do sedmi vzbudil značný ohlas na MFF v Cannes 1962. Podle slov francouzské kritiky je to „jemný, oslnivý film, který se podobá hluboce procítěnému žalozpěvu“. Vardová se v něm pokusila vyjádřit jeden z nejpalčivějších pocitů lidí své generace, pocit nejistoty, vnitřního zmatku a strachu. Není to pocit nikterak metafysický, nýbrž pramení ze zcela reálných příčin. Hrdinka filmu, krásná populární zpěvačka Cléo, se domnívá, že má rakovinu. Laboratorní vyšetření má její domněnku potvrdit nebo vyvrátit. Do chvíle, než Cléo získá jistotu o svém stavu, prožívá martyrium úzkosti, stupňované ještě tím, že jí nikdo nevěří, nikdo s ní její strach nesdílí, nikdo pro ni nemá pochopení. Třebaže je obklopena lidmi, je úplně sama. Proto se tak dychtivě přimkne k neznámému mladému muži, který ji osloví v parku a který jediný pochopí její stav. Není to náhodné: mladík je voják, bojující v Alžírsku. I on je v neustálém nebezpečí smrti – a to je sblíží. Cléo, jejíž nejhorší obavy jsou potvrzeny, již není sama. Slavný film Vardové s takřka absolutní chronologickou přesností (charakterizuje ho rovnováha mezi fiktivním a reálným časem) zachycuje dvě hodiny ze života mladé pařížské šansoniérky, která se obává, že má rakovinu. Každý krok, dělící ji od chvíle, kdy se má v nemocnici dozvědět výsledek vyšetření, je tápáním ze životní osamělosti a úzkosti. Poutem, které si náhodně najde, je voják Antoine, se kterým se setkává v parku. I on je jakýmsi odsouzencem – večer se vrací k jednotce do Alžíru, která je v bojovém nasazení. Možná proto, že je první, který s ní hovoří o všem a o ničem, i o věcech vážných s přízvukem opravdovosti v hlase, věnuje mu svou důvěru a dá mu nahlédnut do svého nitra. Všechny dějové fragmenty jsou přesně odpozorované, mezititulky zaznamenávají plynutí času a vytvářejí odstup od událostí. Jemnými filmovými prostředky se režisérce podařilo stmelit střízlivý dokumentární způsob vyprávění a subjektivnost pohledu, uměleckou stylizaci dosahuje metodou "cinéma-vérité". Ocenění: Cena francouzských filmových kritiků za nejlepší film roku 1960