Orig. název: Le Charme discret de la bourgeoisie Francie, Itálie, Španělsko, 1972, 102 min Režie: Luis Buñuel Scénář: Luis Buñuel, Jean-Claude Carriére Kamera: Edmond Richard Hrají: Fernando Rey, Paul Frankeur, Delphine Seyrig, Bulle Ogier, Stéphane Audran, Jean-Pierre Cassel, Milena Vukotić, Michel Piccoli Jeden z posledních Buñuelových snímků vypráví o skupince přátel z vyšší společnosti, která se neustále snaží sejít se ke společnému obědu, večeři nebo zajít na čaj. Jejich pokusy však vždycky skončí neúspěchem, zapříčiněným většinou velmi zvláštními až absurdními okolnostmi. Ve filmu se prolíná skutečnost se snem a dokonce se snem ve snu. Skupinku - šestici přátel tvoří velvyslanec fiktivní jihoamerické země Rafael de Acosta (Fernando Rey), manželé Sénéchalovi (Stéphane Audranová a Jean-Pierre Cassel), manželé Thévenotovi (Delphine Seyrigová a Paul Frankeur) a mladší sestra paní Thévenotové (Bulle Ogierová). Snímek, který ozvláštňuje trojice epizod parafrázujících rodinné morytáty, duchařská mystéria a pokleslé horory, je karikaturou politického gangsterismu. Ten zosobňuje hlavně navenek uhlazený velvyslanec zaostalé země zmítané bídou i občanskou válkou, který v civilizované evropské metropoli přežívá jako nóbl parazit. Autoři neidealizují ani odpůrce samolibých manipulátorů včleněných do oficiálních struktur: v osobě mladé teroristky poukazují na hrozbu extremismu s jeho snahou o bezvýchodný rozvrat. Hořká komedie ironizuje i pokrytectví církve zosobněné postavou biskupa (Julien Bertheau), jenž v jedné epizodě vyzpovídá umírajícího muže a vzápětí ho zastřelí z brokovnice. Buñuela vždy provokovalo pracovat nejen se snem, ale s nesmyslností jako takovou. Konání jeho postav je totiž především ne-smyslné, nikam nevede a od počátku je odsouzeno k sebezničující cykličnosti. Povrchní figurky mondénní společnosti ve skutečnosti k ničemu nesměřují, „hrají“ své usměvavě snobské party bez špetky sebereflexe. Pohroma pro konvenční divácké kódy začíná v Nenápadném půvabu buržoazie se vstupem snových pasáží. Realita filmového časoprostoru se začíná nezadržitelně propadat do snové (sur)reality. Zatímco úvodní sny mají jasně definovaný vyprávěcí rámec (vypravěč předstoupí před publikum a jeho verbální projev se transformuje ve filmový obraz) a divák je tudíž bez problémů identifikuje jako pasáže vkládané do hlavního nesnového narativu, od poloviny filmu nejsou sny již "označeny" předem, ale naopak zpětně (probuzením snící postavy). Absurdita a nekonvenčnost většiny scén je racionalizována až ex post - svým zařazením do snového rámce. Divák je tak nucen celé dlouhé pasáže (někdy dokonce i dvakrát) znovu interpretovat - filmová fikce nesnových pasáží se stává bezpečnou realitou, filmová fikce ve fikci snových sekvencí subverzivně deformuje divácký zážitek, proces racionalizace přestává fungovat, divák je ztracen a starý lišák Luis se pobaveně usmívá… Vždy ironický Buñuel si neodpustil ironii ani v samotném názvu filmu - buržoazie samozřejmě žádný nenápadný půvab nemá. Její představitelé (a hrdinové filmu) jsou sterilní k sobě i ke svému okolí. Jejich morální vakuum a zautomatizované činnosti vypovídají o krizi evropské společnosti daleko silněji a efektivněji než angažované pamflety a revoluční gesta. Zajímavosti: - Pro film bylo napsáno pět odlišných verzí scénáře. - Název filmu je čistě náhodný, surrealistický (stejně jako Andaluský pes, Zlatý věk či Anděl zkázy). Buñuel a Carriere se rozhodli hledat titul v poslední den natáčení - ve stejný den, kdy shodou okolností zemřel de Gaulle. Film se měl nejdříve jmenovat Pryč s Leninem neboli Panna v hřebčinci, poté Šarm buržoazie, definitivní podobu pak ustanovilo přidání náhodně vybraného adjektiva (discret - nenápadný). - Luis Buñuel se v titulcích filmu objevuje jako autor zvukových efektů - v době natáčení byl již takřka beznadějně hluchý. - Ve scéně mučení vězně elektrickým pianem vylézá z nástroje hejno švábů - Buñuel se zde otevřeně hlasí ke svému oblíbenému hmyzímu motivu (viz mravenci v Andaluském psovi). - Postava Raffaela ve filmu označuje jako datum svých narozenin 22. února. V tento den má narozeniny i samotný Luis Buñuel. Ocenění: Oskar 1972 – za nejlepší zahraniční film