Nic není důvodem k násilí recenze z www.blog.respekt.cz od Romana Zelenáka, ze dne 24. 1. 2009 Ještě ten večer jsem šel, spíš ze solidární povinnosti a potřeby potkat koordinátorku z Ligy za práva vozíčkářů, na představení svérázného Divadla Járy Pokojského do Barky. Už deset let si pohrávají s odkazem Cimrmanů. Letos Afrika. Chlapci vozíčkáři, bývalí kolegové, klienti a kamarádi z mého předchozího pracoviště, mě už nějaký ten rok zvaly, ale já, hledě si pyšně profesionálních nároků na divadlo, jsem nikdy nepřišel. Přece nebudu chodit na amatéry. Já, který jsem napsal už něco zdrcujících divadelních recenzí, a na profíky! A ono - jak už to tak bývá - bylo všechno jinak. Koordinátorka nikde. Divadlo nacpané k prasknutí (moje falešná solidarita, že budu aspoň dělat publikum, splaskla), seděl jsem na posledním volném schodu a byl jsem rád. Chlapci a děvčata to rozjeli (s vozíky i bez), že jsem postupně zapomínal na velké vzory (ostatně Svěrák a Smoljak o tom ví a svolují laskavě, k této nevídané variantě) a úplně čistě a bez postraním úmyslů jsem se začal bavit. Očekávání trapasů a zádrhelů bylo vystřídáno vychutnáváním replik, které byly podány s grácií a citem pro divadelní načasování. Kluci na vozících byly zdaleka nejlepší (sorry chodící … ). I ta noční můra českých divadel - zvonící mobil uprostřed představení - byla beze zbytku využita. Zrovna se přednášející dostala k nešťastné telefonistce v Cimrmanově www-Weber stanu. Jak to souvisí s násilím, mě zrovna nenapadá (snad, že k násilné zápletce se zde sice nadějně schyluje, ale jaksi se na ni - díky poezii - nedostane.), ale byl jsem povinován o tom napsat. Díky kluci.